Literární práce
Vysokov 2009
Vysokov 2009
(článek pro časopis filmových amatérů „Donašeč“)
Když jsme letos opět seděli v sále pověstné restaurace na tradičním sobotním večeru Vysokovského kouhouta, přepadaly mě chvílemi mírně existenciální otázky. Kolem bylo plno veselí, tance, rozverných soutěží... Všichni, kteří se někdy zúčastnili, vědí, o čem je řeč. A já jsem si říkal,že by tahle soutěž, myslím tím soutěž amatérských filmů Vyskovský kohout, měla trvat nejméně dalších čtyřicet dva let. A to se ostýchám použít toho velkého slova „věčně“. V tom přání je rovněž trochu obavy, aby třeba z nějakého důvodu nepřestala existovat.
Já vím, těch dvaačtyřicet uplynulých let je dlouhá doba a také důkaz velké životaschopnosti. Ale dnešní doba je nejistá, hodně věcí, které jsme považovali za neměnné, se mění (mění se klima, zanikají firmy, které měly dlouhou tradici, globalizace převrací svět vzhůru nohama). A člověk má strach o věci, které mu přirostly k srdci. Třeba to může být i tahle báječná filmová soutěž, kterou pořádá Vysokov u Náchoda jako jediná z vesnic v naší zemi (ty ostatní amatérské filmové soutěže se odehrávají ve městech).
A ta zmíněná obava může vést k různým nápadům, jak by se budoucnost téhle soutěže dala pojistit. Třeba jsem si říkal, že by tento mimořádný úkaz měl být institucionálně chráněn. Něco jako kulturní dědictví. Koneckonců proč ne, když může být takto opečován třeba chov kladrubského bělouše nebo slovácký tanec verbuňk. A kdyby někdo, nedejbože, začal v budoucnu uvažovat o tom, že se bez Vysokovského kohouta obejdeme, ozvalo by se mohutné kulturní : „Tak to prrrr ! To je součást naší kulturní identity !“
Ale pak jsem tenhle pošetilý nápad rychle zapudil. Uvědomil jsem si, že tenhle výjimečný úkaz je chráněn mnohem lépe než nějakou prací úředníků. Dostává se mu té nejlepší péče, která pramení ze zájmu lidí, v jejichž středu se zrodil. Z jejich přirozené a nezištné chuti něco pěkného společně udělat. Společně zorganizovat náročnou soutěž, a dokonce ji udělat tak, aby byla zábavná, aniž by jí to ubralo na vážnosti. Přivítat filmové blázny ze široka daleka a vtáhnout je do té pospolitosti. Pobavit se, ale tu zábavu nedělat kvůli obdivu, mediálnímu šíření, ale pro ni samotnou. Říkám „pobavit“, ale vím, že si to žádá hodně starostí, práce i finančních prostředků.
Pro mě je zejmána fascinující trvalost toho, co jsem se snažil neuměle popsat. U nás se často stává, že nějaká akce zazáří, je plná nadšení, ale později přijde únava, zklamání, konec. Vysokovský kohout trvá těch čtyřicet dva let, ale jeho výjimečná atmosféra je trvalá. Nemohu tak soudit podle svých krátkých zkušeností, ale říkají to kolegové – pamětníci.
Ale teď konkrétně k letošnímu ročníku. Měl své stálice a své novinky. Ke stálicím patří pověstná kamna na uhlí, žádající si svá pravidelná sousta. Letos však jejich důležitost trochu povadla, neboť počasí bylo jarně teplé.
Novinkou (jak jinak) byla vtipná scéna, znázorňující část silniční sítě.Byly zde i ukazatele směru s cílovými místy : Cannes, Karlovy Vary a... Vysokov. Sympatickou sebeironii pořadatelů lze s trochou nadsázky odmítnout. Ale k tomu později.
Hostem pátečního večera byl Eduard Hrubeš, jinak též člen poroty. V sobotním večeru, jak již bylo napsáno, opět velká porce zábavy. A šikovní moderátoři, sympatická kapela a spousta bláznivých soutěží. Myslím, že tady člověk nemůže sedět zamračen, i kdyby chtěl.
A v neděli dopoledne projekce vybraných filmů před plným sálem. Ano, ve Vysokově chodí na amatérské filmy i veřejnost.
Té atmosféře podléhá i porota. Je přátelská, ani stopy nadřazenosti.A tak se i kritické výhrady přijímají tak nějak snáze.
Mám jen jednu výhradu, ta se však netýká práce pořadatelů. Cena tří decek kofoly se v jinak cenově rozumné hospodě nějak utrhla ze řetězu. Dvacet pět korun Čecha naštve. Však jsem si ji dal jen jednou. Ale věřím, že se dá tahle maličkost do příště vychytat.
A nakonec se vrátím k těm silničním ukazatelům. Vysokov zde byl vtipně přiřazen k velkým festivalům. Jako kontrast. Budiž. Ale já si dovolím oponovat. Proč by měla být tahle soutěž něco míň než třeba Karlovy Vary. Jistě, je skromnější, nemá červený koberec... Ale tady není míň legrace, možná naopak. A řekněte, mají ve Varech taková pěkná kamna na uhlí ?
prosinec 2008